Děkujeme za účast všem, kteří  tak přišli  podpořit školu a hlavně vystavující žáky na slavnostní vernisáž 8. listopadu 2017.

 

 

V květnu minulého školního roku jsme absolvovali  výtvarnou, tvůrčí a prožitkovou dílnu Základní školy Pacov na motivy knihy Petra Síse Ptačí sněm na turistické základně Hutě.  Snažili jsme se zde prožít a reflektovat obrazový příběh Petra Síse z jeho knihy Ptačí sněm. 
Naše putování za králem Simorgem si nyní můžete prohlédnout v zámecké chodbě za dětským oddělením Městské knihovny Pacov. Vedle výtvarných prací a různých materiálových experimentů vzniklých během akce se zde můžete setkat také s fotodokumentací a videodokumentací projektu a dalšími „doprovodnými“ materiály.

Následující článek blíže popisuje samotný průběh akce.

Hledání krále 
– A uzřeli krále Simorga a oni byli král Simorg…
– Výtvarná, tvůrčí a prožitková dílna Základní školy Pacov na motivy knihy Petra Síse Ptačí sněm.
– Pokus o realizaci formy experimentální tematické a komplexní výuky a výchovy s vybranými žáky.

Od vydání a přečtení Sísovy obrazové knihy Ptačí sněm tu byla zaseta myšlenka, jak ji vhodně využít v pedagogické praxi, jak její poselství a estetiku zprostředkovat žákům. A nebylo proto velkým překvapením, že se o to již před námi pokusily posluchačky DAMU se svými žáky ze dvou základních uměleckých škol. Článek v časopise Tvořivá dramatika s představením jejich pojetí a popisem vlastního průběhu jejich akce už pak jen urychlil klíčení a zjednodušil tak práci s přípravou vlastního projektu (TD 1/2015, Ptačí sněm, záznam víkendové dílny … ).

 

 

Po prvotním nadšení tu ale vyvstávaly pochybnosti a množily se otazníky. Jak srozumitelně žákům přetlumočit poselství o nejisté pouti hledání bez tradičních opor a jistot a jak dospět k sobě samým. Dospět k poznání, že sami sobě můžeme být „králem“. Nebyli jsme si jisti, jestli si dnes jsou děti ještě ochotny hrát bez počítače nebo telefonu, jestli budou spolupracovat, budou-li mít vůli „putovat“ a hledat. Jak je osloví téma cesty poznání, která je obtížná. Myšlenka, že jen ti svobodní a nejvytrvalejší nakonec dosáhnou cíle. Že je jen iluzí, že někdo jiný vyřeší problémy za nás.

Tým ve složení Jaromír Havel, Kateřina Joselová, Lenka Janoušková a Lenka Veselková (a původně ještě i Jitka Špačková) se opakovaně scházel na pracovních schůzkách a postupně zjišťoval, jak těžce musíme nejprve sami zkoumat a hledat soulad pro možné interpretace myšlenek knihy. A pak dál definovat formy a míru jejich zjednodušení pro pokud možno dostatečně přístupné a motivující předání Attárova příběhu žákům. Diskuse mnohdy končily patem a otazníků neubývalo.

Naštěstí jsme se „dostatečně včas dokázali vzdát“ podzimního a pak i dubnového termínu a tím se nejen vyhnuli hrozícímu průšvihu s počasím (mokrá varianta, špatná varianta), ale také prodloužili čas na přípravu. Nakonec nás hodně potrápil už jen třeba samotný výběr účastníků.

V květnové nedělní odpoledne jsme pak konečně plni nejistoty a očekávání stanuli na turistické základně Hutě. Naše společná cesta za králem Simorgem přes sedm údolí mohla začít.

Ačkoliv žáci téma projektu předem úplně neznali, poprosili jsme je už ve škole, aby si přivezli něco z ptačí říše, nějaký artefakt, knihu nebo jen zajímavou informaci nebo fotografii nějakého opeřence, např. z časopisu. Začali jsme představením všech zúčastněných a předáním si vzájemně onoho barevného střípku z mozaiky ptačího světa. Jako poslední se přišel představit za kouzelného zvuku tibetské mísy sám básník Attár. Ten žáky nejprve provedl dramatickou pohybovou etudou na téma neklidný sen. (Možnost ležet a jen sebou tak lehce poškubávat očividně většinu účastníku podle předpokladů uvolnila.)

Když se básník Attár jednoho rána probudil z nepokojného snu, shledal, že se proměnil v dudka …

Následně pak proměněný Dudek vyzval i ostatní, aby se ve svých hnízdech a skořápce, bláně (karimatky, přikrývky, spacáky…), připravili na své vlastní„vylíhnutí“. S pomalu se rozeznívající hudbou (Eric Satie: Gymnopédie No.2) se pak zkusili „vyklubat“ a dramaticky prožít a zahrát svoji vlastní proměnu v ptáka.

Po reflexi z pocitů z vlastního vylíhnutí následoval pokus o zhmotnění představ konkrétní postavy z ptačí říše. Žáci se pokusili vytvořit omezenými výtvarnými prostředky trojrozměrnou ptačí figuru, do které se pak mohli sami promítnout a vydat se jako pták na dalekou cestu. Bohužel hned zde nás dohnal náš největší nepřítel, který nás drtí i ve školních třídách, čas. A také trochu nedostatečná zkušenost žáků v „konstrukčních“ možnostech daných materiálů (karton, papír, lepidlo, papírová páska, provázek, drát, sádra …) a jejich vhodných (či méně vhodných) kombinacích.

Je čas, aby Dudek shromáždil ptactvo. Ptačí sněm.

Dudek:Svět je v nesnázích. Musíme něco udělat. Vyhledat krále. Sídlí v hoře Kaf a jmenuje se Simorg. Musíme se za ním vypravit a najít ho. Poleťme ho vyhledat! 
Jsi bojácný? Poleť s námi a naučíš se nebát se …

A ptáci vzlétnou …
Ve skutečné hejno ptáků vydávajících se na cestu se žáci proměnili ve společném díle, v němž na velkoformátové podklady (1,5 x 3m) otiskovali své obarvené ruce se snahou hledání a vyjádření tvaru letícího ptáka. Ale to se již večer nachyloval a nastal čas se řádně umýt od barev a pomalu se chystat nabírat síly na další den. 
Večer jsme se ještě pokoušeli zadat „domácí úkoly“ pro čtení před spaním. A tak si někteří mohli třeba porovnat proměnu Attára a Kafkova Řehoře Samsy, jiní hledat literární obrazy a metafory ptáků ve středověké lyrice, další se mohli věnovat poezii Václava Hraběte a nebo si jen prolistovat komiks Proč obrazy nepotřebují názvy. Vše většinou ze soukromých knihovniček doprovázejících pedagogů. (Někteří žáci ovšem volili i jiný způsob usínání, bohužel pak někdy až příliš časově náročný.)

V pondělí nás čekalo překonat část ze sedmera údolí. Ráno po snídani jsme se sešli a nakonec ani my jsme se neobešli bez moderní techniky a YouTube. Promítli jsme si krátké videoukázky s letem ptáků. Kamery umístěné přímo na těle ptáků zprostředkovávají naprosto originální a fascinující obrazy reality. Trochu jsme si tak probrali Evropu z ptačí perspektivy, o které bude ještě dneska řeč …

Žáci se pak pokusili o vlastní siluetu letícího ptáka, aby si na slibovaném „výtvarném kurzu“ konečně mohli sami za sebe „zakreslit“. Do siluety pak vlepovali lístečky s reflexemi z prožitků z minulého dne. Pak jsme už osychající rosou vyrazili na cestu. Se zavázanýma očima, držíce se za ruku jeden druhého, vyrazilo žactvo-ptactvo tápavými kroky vstříc neznámému, putování přes sedm údolí. 

Údolí Hledání
Snažím se najít cestu, a tak musím hledat všude, říká posedlý pták, jenž prosívá hlínu sítem …

Asi po pěti stech metrech je čekal okraj lesa s lanem vymezeným územím. Zde bylo umístěno pět krabiček s různými pachovými stopami (Attár sám údajně prodával vonné produkty v Persii.). Poté, co se všichni seznámili s cílem a pravidly hry a „nasáli“ hledanou vůni (mateřídouška), pustili se, nevidomí a po čtyřech, do hledání té jediné správné. Aktivita probíhala v naprostém tichu, a to i poté, co byla nalezena správná krabička. Nálezce totiž musel, stále v absolutní tichosti a bez mluvení, informovat postupně celé „hejno“ a shromáždit ho kolem sebe. (Martino, zvládlas to a s tebou všichni ostatní skvěle…) Poselství z krabičky zní: Když se snažíte najít cestu, je třeba hledat všude. Vypravíme se tedy hledat v dalších údolích.

Vrátili jsme se osvěžující procházkou lesem na základnu a po krátkém oddychu či občerstvení se pomalu sesedali okolo doutnajícího ohniště. Otevíralo se před námi údolí Lásky.

Údolí Lásky
Láska miluje vše obtížné. Napněte křídla. Tady je spalující oheň láska a spalující láska je oheň …

Povídali jsme si o lásce a ohni, o ohni a ptáku, o Fénixovi, a nejen o tom z Harryho Pottera, ale o všech fénixích známých z mytologií našeho světa; o konci pro nový začátek; o tom, zda i forma destrukce může být užita ve tvůrčím umění. A pak už jsme rozdali pomůcky pro práci s ohněm. Na jednotlivých stanovištích si mohli žáci vyzkoušet výtvarné postupy inspirované i prací současných výtvarníků (Jiří Georg Dokoupil), vždy za použití nějaké formy plamene, kouře, žáru. Tak tohle se ve třídě ani doma dělat nedá a nespálili jsme se.

Kreslili jsme žhavým hrotem či plamenem svíčky, krotili rychlou destrukci otevřeného ohně či zkoumali „účinky“ dohasínající sirky na papíře. Měli možnost si hrát a bádat, s technickou (a bezpečnostní) podporou pedagogů, bez tlaku v oblasti tematické. Vznikla pestrá škála děl, od čistě badatelských s krásou nahodilostí vzniknuvšího, přes práce s různou mírou řízení procesu destrukce, až po kousky dokumentující snahu o mistrovské osvojení „nástroje“.

Údolí Úžasu
Před vstupem do údolí jsme opět využili možnost promítnout si nějaké ukázky výtvarných děl. Po krátké exkurzi do dějin umění a také v návaznosti na loňskou zkušenost z muzea výtvarného umění na pražské Kampě jsme se dostali k povídání o tom, jak nechávali žasnout své diváky například surrealisté. V čem spočívala jejich metoda. A co například konkrétně řešil ve svých obrazech pan Magritte, belgický surrealista. Pokusili jsme se využít jeho metodu hry se zobrazováním dne a noci, tmy a světla. Snažili jsme se zobrazit noční a denní nebe pomocí malby a jednoduchými symboly mraků a hvězdné oblohy. To vše pak uzavřít obrysem letícího ptáka, tak, jak to třeba dělal ve svých kolážích i Jiří Kolář. Bohužel i tady nás čas zastavil a definitivní dotvoření kompozice hejna denních a nočních letců nás teprve čeká ve škole.

Údolí Porozumění 
Do údolí Porozumění jsme putovali s tím, abychom se pokusili porozumět i řeči obrazné, řeči metafor. 
Hřbety hor nejsou než šňůrka korálků. Nekonečné pouště, to jsou zrnka písku.
Malý pták se ztratil a nikdo ho nehledal. Proměnil se v kámen a plakal. Z očí se mu řinuly oblázky…

Použili jsme metafory přímo ze Sísovy knihy. Okopírované stránky s krátkým textem a lyrickými ilustracemi jsme rozstříhali na „puzzle“ a žáci je napřed ve skupinách poskládali a pak se pokusili je vysvětlit. Svět básnických přirovnání pro ně jistě nebyl úplně nový, na vymýšlení a vizualizaci vlastních však bohužel nezbývalo času.
Metaforám tedy rozumíme. Ale rozumíme si?

Údolí Odstupu
Slunce na obloze se začíná klonit, máme toho hodně za sebou a ještě hodně před sebou. Je čas se zklidnit, posilnit se, pohled do hořícího ohně pohání myšlenky. Zkoušíme jen v diskusi „prolétnout“ údolím Odstupu. Účastnící se snažili tento pro ně hodně abstraktní pojem nějak po svém uchopit a vysvětlit svoje představy. Výsledkem naštěstí nebylo najít nějakou definitivní pravdu, vše se zdá jistým způsobem přijatelné, smysluplné. A ani dospělí se úplně neshodli v hodnocení pozice odstupu (nebo také např. „ptačí perspektivy“) a proti němu třeba angažovanosti (ne jen v umění).

Zde veškerá zvědavost a touhy vyprchají.
Jak pevný je náš svět… a přece není nic než zrnka písku.
Dudek: Ať vás ani nenapadne zastavit se tady.

Údolí Jednoty
Poslední výzvou tohoto dne bylo údolí Jednoty. Dramaticko-pohybová aktivita, v níž se žáci měli proměnit ve více než čtyřicetikřídlé hejno a, ještě před setměním, najít společný rytmus letu se střídáním se na čele. Ale únava už se na všech podepsala, a tak jsme se místo ladného hejna dočkali spíš jen lehce brblajícího houfu. Nechtěně jsme tak naplnili proroctví uvozující údolí Jednoty v Sísově knize:
Sem přijdou všichni uvázaní za krk na jednom provazu.
Přesto však, s dohasínajícím ohněm a úplnou tmou, přichází odměna pro nás pedagogy i nejvytrvalejší letce. V záři připravených reflektorů jsme promítali na stěnu stavení stínový film jako pohyblivý obraz letu. Společným úsilím a spoluprací vznikaly obrazy fází letu i majestátní silueta, snad krále Simorga. Ještě poslední kreace a sestavy promítané přes těla postav na zeď, herci i diváci se rozcházejí. Zítra nás znovu čeká další cesta.

Ráno se po snídani scházíme v jídelně, povídáme si, snažíme se zachytit dojmy z předchozího dne. Žáci píší krátké reflexe na lístečky a nalepují je ke svým nakresleným obrysům letících ptáků. Pak dostávají všichni pokyn dojít se připravit na další let.

Údolí Smrti
Znovu usedáme v místnosti, tentokrát dokola, bez stolů, s volným místem uprostřed. Přichází Dudek. Jsme v údolí Smrti.
A tady jsme my pedagogové vedli dlouhé diskuse o této aktivitě, jejím provedení a možném účinku. Znali jsme ji zprostředkovaně z článku o obdobné realizaci v Olomouci. A báli jsme se. Bylo to pro nás hodně nepříjemné. Ale nakonec zvítězil názor, že je nezbytné udělat to právě takto. Aby se hra dál rozvíjela daným směrem. A bylo to i naše údolí smrti. Tak, jdeme na to.

Tady nevidíte nic, tady necítíte nic, tady nic není. Srdce je tu nehybné a tiché … Skrývá mnohá tajemství…

Žáci seděli dokola místnosti, teď už se zavázanýma očima. Do naprostého ticha se ozývají zvuky. Učitelé trhají, trrrhají plátno a velký karton, které jsme společně vytvořili otisky letících ptáků na konci neděle. Náš obraz, naše hejno, náš let, naše otisky, naše ruce, křídla, to vše je teď trháno na kusy. Žáci poslouchají bez dechu a netuší, co se to děje v údolí smrti. Poté co odloží šátky, spatřují před sebou dílo zkázy. Mlčíme, snažíme se jen zaznamenat reakce … Máme obavy, jestli po údolí smrti budou ochotni ještě pokračovat dál. 
Zazní neobyčejný zvuk tibetské mísy tak jako před zrozením.

Hora Kaf
Po chvíli Dudek vyzývá k odletu. Nesmíme se vzdát, hora Kaf musí být blízko. 
Znovu připomínka bájného Fénixe. Celé hejno se chytlo za ruce a stále ještě zaražení ptáci se znovu vydali na cestu. 
Pomalu postupujeme terénem, letíme s Dudkem na čele, snažíme se objevit horu. Zprvu téměř neviditelná, ale nakonec je zcela zřetelná.
(Už dávno ráno před budíčkem se vztyčila mezi stromy vzrostlého lesa. Lehká tkanina a lana nám posloužily tak, aby hora byla dostatečně velká a mohla pojmout celé hejno.)

Ó Horo Kaf, hledáme Simorga, našeho krále.
Leťte domů ptáci. Nejste než popel a prach. 
Dudek: Promiňte mi to ptáci, nechal jsem se ošálit vlastními iluzemi. 
Ještě tu jste? Tak pojďte!
Závěsy se roztáhly. Ptáci vlétli dovnitř.

A vidí, že oni jsou král Simorg … ,že král Simorg je každý z nich … a oni všichni dohromady.

V hoře našli žáci každý svoje malé zrcátko, a tak všichni uzřeli skutečného krále Simorga …

Zbytek dne do odpoledního odjezdu jsme věnovali dokončování  výtvarných prací.

V článku bylo užito citací nebo upravených citací z knihy Ptačí sněm (napsal a nakreslil Petr Sís, z anglického originálu The Conference of the Birds, New York 2011, přeložil do češtiny Viktor Janiš, vydala RAKETA v produkci nakladatelství LABYRINT, Praha 2011, ISBN 978-80-86803-20-3.
Akce se mohla uskutečnit díky finanční podpoře zřizovatele školy, Města Pacov.

 

Mgr. Jaromír Havel, Mgr. Kateřina Joselová

Share Button